Angličtina pro věčné začátečníky aneb jak se Češi učí jazyky
Učení cizích jazyků, to je věc, o kterou se každý z nás už někdy pokoušel a pravděpodobně se ještě mnohokrát pokusí. Některým šťastlivcům se to jistě i podaří, ale ruku na srdce, i při úspěšné misi bývá úsilí často tristně neúměrné výsledku. Další věcí je pak rychlé zapomínání většiny slovíček, která dokáže člověk uchovávat v hlavě pár týdnů, ale pak se vypaří do nenávratna. Anebo neschopnost cizí jazyk prakticky použít, dát dohromady celistvou větu a nebát se promluvit nahlas.
Jak špatně na tom s jazyky jsme, ukazuje například výzkum Institutu pro sociální a ekonomické analýzy z roku 2010. Podle této studie neovládá 54 procent Čechů vůbec žádný cizí jazyk. Nejčastěji vyučovanou angličtinu dokáže slovem i písmem na vynikající úrovni používat 10 procent spoluobčanů. A překvapivě dramaticky propadli i titulovaní Češi – téměř čtvrtina vysokoškolsky vzdělané populace se nedomluví anglicky ani německy.
Bohužel, málokdo se rodí s talentem naučit se cizí řeči bez námahy a úsilí. I k malým pokrokům vede v této oblasti zdlouhavá a trnitá cesta, což se týká všech generací. Není například vůbec automatické, že po mnoha letech výuky angličtiny, kterou dnes mladí lidé prochází často už od školky až po maturitu, člověk anglicky skutečně umí. Vycházím z vlastní zkušenosti, když tvrdím, že středoškolská úroveň výuky jazyků je opravdu tragická. Existují samozřejmě i světlé výjimky – ale spíše jen na úrovni kvality vyučujících. Někdy se studentům opravdu poštěstí, že se na rok dva ocitnou v péči schopného lektora, který umí efektivně předávat své vědomosti. Ten ale nic nezmění na celém vzdělávacím systému neschopném a neochotném zajistit mladým Čechům účinné a smysluplné jazykové vzdělání.
A jak jsou na tom jazykové kurzy? Obecně lze říci, že jsou drahé a neustále naplněné "věčnými začátečníky". Raději se ale vyhnu další generalizaci. Jazykových škol a výukových metod je nyní tak obrovské množství, že je těžké se mezi nimi orientovat. Volit se dá mezi velikou škálou úrovní, intenzity, délky, můžete se učit v malé skupině, mít osobního lektora, zaměřit se na ekonomickou angličtinu, připravovat se na specifickou jazykovou zkoušku, chodit na stejnou lekci několikrát týdně nebo se učit jazyk přes internet.
Právě mezi těmito počítačovými kurzy mě nedávno zaujal jeden, který slibuje, že mě naučí anglicky bez otravného biflování a jestli ne, vrátí zaplacené peníze. S metodou Imitum, kterou kurz využívá, jsem se setkala poprvé (ačkoliv ji prý UNESCO doporučuje už od roku 1978) a stojí minimálně za pozornost. Metoda Imitum je založená na principu opakování vět po rodilém mluvčím, takže uživatel tohoto programu nebifluje jednotlivá slovíčka a gramatiku jako ve škole, ale učí se díky poslechu rozumět celku, příběhu, větě. Tak by se měl naučit jazyku nejen rozumět a mluvit jím, ale v cizím jazyce i myslet – snadno a přirozeně, jako se jazyk učí malé děti, kterým stačí jen poslouchat a vstřebávat. Osobně vyzkoušené to zatím nemám, ale podle zkušenosti kamaráda jsou prý pokroky vážně patrné. Leze mu to do hlavy, i když už rozhodně není žádné dítě!:) A peníze prý vrátit určitě nechce.
Nicméně, ať už dosáhnete jazykových pokroků jakýmkoliv způsobem, nejdůležitější je uvést znalosti do praxe! Klasik tvrdí, že nejlepší způsob, jak se naučit cizí jazyk, je zamilovat se do cizince. A co si myslíte vy? Naučili jste se jazyk díky lásce? Nebo byste raději vyjeli na jazykový pobyt či vycestovali za prací? Osvědčila se vám nějaká originální výuková metoda? A jak vám šly cizí řeči ve škole?
Autor: Iva Strouhalová
Odkaz na článek